středa 6. září 2017

SAMA S 5 DĚTMI…

Bylo mi 26, když jsem potkala o 40 let staršího muže. Já nezkušená, on naopak s bohatými zkušenostmi. Neměl se mnou moc práce a tak jsme spolu zkusili žít. Od prvopočátku mi v tom vztahu nebylo dobře…bylo to velmi zvláštní, ale já nevěděla, jak z toho ven…narodila se nám dcerka Eliška…život tak nějak všedně a pomalu plynul, neboť jsem se zcela přizpůsobila životním stylem a tempem partnerovi. Vnímala jsem, že takto to dlouho nepůjde dál. Psal se rok 2008 a já se přes internet poznala s mým druhým partnerem…
Byl pozorný, citlivý, vnímavý, chápavý, poměrně dobře zajištěný, miloval ELišku a …byl ženatý se dvěma chlapci ve věku 2 a 4 roky…nehrálo to pro mne velkou roli, neboť měli rozvod již u soudu a tak jsem předpokládala, že to nezabere ani půl rok…děti jsem měla ráda, nevadily mi a krom toho jsem si vždy přála velkou rodinu…
Tento muž mi dal také sílu k odchodu od svého prvního partnera a otce Elišky. Vše bylo tak snadné a na první pohled krásné a bezstarostné…ovšem zamilované oči vidí tak málo. Velmi brzy jsem otěhotněla, ale vzhledem k mým zdravotním problémům, které se mi po porodu rozjely, miminko v 7. Týdnu odešlo. Bylo to zdrcující a já si nepřála nic jiného, než dát své tělo do kupy a zalepit toto prázdné a bolavé místo novým těhotenstvím. Klasická medicína mi nevyhovovala, ani její postupy a metody a tak jsem si zvolila svou vlastní cestu detoxikací a změnou stravy. Objevila jsem v té době šťávy, půsty a živou stravu. Cítila jsem se v tomto moc dobře a moje tělo ožívalo. Měla jsem tolik energie jak už dlouho ne a tak se podařilo i znovu otěhotnět a donosit. Do této chvíle jsme žili s partnerem odděleně, ale s příchodem nového miminka jsem zatoužila po společné domácnosti. Opustila jsem tedy bezpečné zázemí krásného bytu ve vlastnictví sestry a vydala se do neznáma za mužem, o kterém jsem si myslela, že spolu projdeme ruku v ruce Životem. Byt sestry se prodal a já se nastěhovala k partnerovi, který žil 50km od mé rodiny. Nepotřebovala jsem se držet rodiny, měla jsem přece tak úžasného partnera. Už v této fázi jsem si ale najednou povšimla drobných nesrovnalostí mezi námi. Říkala jsem si, že všude je něco a my přece vše zvládneme. Situace se ale nadále velmi plíživě a nebezpečně zhoršovala. Partner zůstával stále ženatý, začalo ubývat peněz a co bylo nejhorší, jeho vztah k Elišce se rapidně změnil. Jednoho dne ho sesadili z pozice obchodního ředitele do pozice finančního poradce. Viděla jsem před sebou v tu chvíli zraněného malého kluka, který věc řešil tím, že se zatvrdil a trucoval. Nesnažil se o lepší pracovní pozici, ignoroval své povinnosti a výrazně nám ubylo peněz. Rozjel se kolotoč půjček. Z mé strany samozřejmě, protože on nic nepotřeboval, nezajímal se, ani se příliš nevyskytoval doma. S dětmi jsem byla jen já a vše kolem domácnosti řešila zase jen já. Zpočátku mi velmi pomáhala rodina. I finančně, i jakkoliv jinak. Když ale viděla, že se situace jen zhoršuje, pomoci ubývalo a já zůstávala na vše sama pod vlivem člověka, který mnou velmi úspěšně manipuloval, psychicky týral, nesnášel mou nejstarší dcerku a vždy, když jsem jen zapřemýšlela o odchodu, byla jsem v momentě zase těhotná. Takto si udržoval mou přítomnost a já se strachem a absolutně psychicky i fyzicky vyčerpaná, opět nevěděla, jak z toho ven. Viděla jsem jeho chování k manželce, k matce, viděla jsem jeho vydírání manželky právě přes děti, viděla utrpení dětí, které toto chování těžce poškozovalo a absolutně jsem nesnesla pomyšlení, že bych toto dovolila i u nás. A tak jsem trpěla dál. Narodily se nám 3 děti, kterým jsem věnovala všechen svůj čas, energii, Lásku, trpělivost a veškeré své dostupné peníze. Jednoho dne, kdy začal partner uvažovat o dalším dítěti jsem se rozhodla a natvrdo mu řekla, že odcházím. Reagoval svým způsobem jako již mnohokrát předtím, aby se ujistil, jak moc to myslím vážně. Odešel na několik dnů s očekáváním, že se ho budu snažit přivolat zpět telefonováním, zprávami, na které nikdy nereagoval a až jsem se totálně sypala, vrátil se a dělal jako by se nic nestalo. Tentokrát mě ale rodiče odvezli. S dětmi, pár věcmi a Vírou, že se v něm něco pohne a bude se snažit nás získat zpět. Jak naivní myšlenka…psal se rok 2015…
Nic se nedělo. Chvíli jsem bydlela u rodičů, ale protože to nešlo dlouhodobě, našla jsem si pronájem bytu v Brně. Tam také začaly děti chodit do Montessory MŠ a ZŠ a já se snažila všemožně hledat cestu k přežití. On přestal úplně chodit do práce a začal nejrůznějšími způsoby vydírat a manipulovat tak, abych se vrátila a začala ho zase „potřebovat“. Veškeré bytové vybavení, které jsem mu nastěhovala do bytu ze svého předchozího bydlení zůstalo u něj a on mi jej již poté nechtěl vydat. Chtěl mít nade mnou moc a je pravdou, že jsem si kolikrát říkala, že to vzdávám, protože ta existenční, finanční a materiální nejistota mi způsobila nejednu bezesnou noc. A on se jen usmíval a díval se na to, jak se topím a všemožně se snažím udržet sebe a své děti nad hladinou. Bylo mu to absolutně jedno. Chtěl jediné, dostat mě zpět a to jakýmkoliv způsobem.
Nechtěla jsem věc řešit soudně, věřila jsem, že jsme schopni se domluvit a hledala nějaká mírová řešení. Bohužel jsem mu na jedno odpoledne zkusila svěřit děti a od té doby je dva měsíce neviděla ani neslyšela. Nebylo mi to umožněno. Další metoda vydírání, jak mě dostat zpět. Skrze děti. Hned druhý den jsem podala návrh na předběžné opatření s tím, že bylo rozhodnuto v můj prospěch a otec mi měl děti předat. Nestalo se tak a otec si děti, stále v rámci zákona, ponechal ještě další měsíc a půl. Když se mi po 7 týdnech podařilo domluvit setkání se svými dětmi ve společnosti sociální pracovnice v domě jeho rodičů, kde s dětmi přebýval, děti si moc přály odejít se mnou, plakaly, prosily otce, ale on mi je jen vytrhl z náruče, vyrazil nás i se sociální pracovnicí z domu a děti někam odnesl. Nestihla jsem si ani posbírat své věci. Volala se policie, sociální pracovnice, ale nikdo s tím nemohl nic dělat, protože rozhodnutí nenabylo právní moci. Děti mi opravdu vrátil až koncem druhého měsíce, co byly pryč. Od té doby se stále snaží mě vydírat, pronásledovat, nepodporuje mne ani děti, soudně platí 1000,- na dítě. Bláhově jsem se snažila si k němu najít cestu a tak jeho chování stále tolerovala. Situaci zneužil natolik, že jsem opět v jiném stavu. Opět to ale byla z jeho strany jen kalkulace, vypočítavost, aby mě mohl ještě intenzivněji vydírat, což se děje dodnes. Stále řešíme věc soudně, stále mě nepodporuje, stále nehodlá nic ve svém životě měnit. Musela jsem rozvázat i spolupráci s právničkou, protože jsem ji absolutně nezvládala platit. On právníka stále má, jak na manželský, tak na náš spor. V září nás čeká další soudní stání. Já tam budu stát sama s miminkem, proti muži, který se mě snaží úplně zlikvidovat. Snažím se hlavně pracovat sama na sobě, odpoutat se od člověka, který je velmi zdatný v psychickém týrání a manipulaci a nějak se znovu postavit na nohy a zároveň nepřijít o děti. Hledám již asi rok bydlení, nějaký domeček s velikou zahradou, kde bychom se s dětmi vyřádili. Ale doposud marně. Komerční nájem absolutně již nezvládám platit, ale bez střechy nad hlavou zůstat nemůžeme. Rodina se víceméně již obrátila zády. Nevyčítám nikomu nic. Neumí to jinak.
Já, ač absolutně psychicky i fyzicky vyždímaná, mnohdy bez energie, jiskry a elánu do Života, neztrácím Víru, že i pro nás je Cesta z této náročné zkoušky ven…zpět ke Světlu. Chci tedy jen povzbudit všechny, kdo se na své životní Cestě ztratili, že vždy a ze všeho vede Cesta, i když ji možná v tuto chvíli nevidíme. Nedostáváme nic, co bychom nezvládli a vše co se nám děje, je v náš nejlepší prospěch ač to v tu danou chvíli tak nemusí vypadat.
Přeji nám všem hodně Zdraví, Štěstí a Důvěry v Život a sebe sama.
S Láskou

Zuzka



sobota 24. června 2017

Netradiční kariérní vzory mění norskou společnost

Existují čistě ženské a mužské profese? Jakou roli hraje toto onálepkování při volbě povolání? Jak se měří hodnota práce? Přesně takové otázky si teď kladou Norové.

Ženy v armádě a muži ve školkách může někomu znít jako zpráva ze žánru sci-fi. Ne tak v Norsku. Dlouhodobě se zde snaží stírat rozdíly mezi uplatněním žen a mužů ve společnosti. A výsledky mají značné. Ovšem z jejich pohledu stále neuspokojivé. To potvrdila i Goro Ree-Lindstadová,ředitelka Centra pro rovnost (Likestilling Senteret) sídlícím v Hamaru, městě vzdáleném hodinu cesty vlakem z Osla.
Snahou norské vlády, která Centrum finančně podporuje, je zdolat všechny stereotypy, jak jsou obě pohlaví navzájem odlišná nejen v souvislosti s kariérou. Většina moderního světa se dnes shodne na tom, že žena nepatří jen do kuchyně nebo k dětem a kromě starosti o domácnost má právo na vlastní kariéru a realizaci. To ale zdaleka nestačí.
Ree-Lindstadovou trápí například to, proč stále holčička znamená automaticky růžovou barvu a chlapec modrou? Proč učitelé v předškolních zařízeních oslovují děvčátka princezno, miláčku a dalšími zdrobnělinami a chlapce jménem? Proč v dětských knížkách je z deseti jen jedna s hlavní dívčí hrdinkou a v ostatních kralují už jen kluci?

Tenhle odlišný přístup k dívkám a chlapcům se do děti a především jejich volby povolání celoživotně otiskne. Začíná to tím, že dáváme holčičkám panenky a chlapcům autíčka. Pokračuje přes výběr školy a oboru, a končí to tak, že ženy okupují typicky ženská zaměstnání, zatímco muži zase ta typicky mužská. “Je to ale pro společnost přínos?”, ptá se Lindstadová, a vzápětí si odpovídá, že ne. A to je právě úkolem Centra pro rovnost: měnit nastavené tradiční genderové vzorce.
Přechod k norskému modelu rovných příležitostí bude v ČR ještě chvíli trvat. Česká delegace neziskových organizací v Hamaru.


Otcové v Norsku péči o děti zvládají díky 12týdenní otcovské dovolené.