neděle 4. prosince 2016

Ptám sám sebe, zda zítra budu mít sílu jít dál

Nejen samomatky, ale i samootcové jsou mezi námi. A jeden z nich se rozhodl svěřit se svým příběhem. A jak uvidíte, rozhodně i samotné sepsání příběhu nebylo nic jednoduchého…

Ve šťastném manželství jsem prožil něco málo přes 18 let. V jeho posledním roce pravděpodobně nebyl den, kdy by se mi nepřipomínal text manželského slibu „...slibuji, že...ve zdraví i nemoci ... a že Tě nikdy neopustím ... k tomu mi dopomáhej Bůh“ Po dlouhém, rok trvajícím boji se zákeřnou chorobou, jsem zůstal s dětmi sám.

Je mi 45 let, mám tři děti ve věku 14, 11 a 9 let, nejmladší z nich mám v pěstounské péči.  Všechny děti jsou již ve školním věku a zároveň ve věku, pro který je ještě k dispozici školní družina nebo jsou samostatné, takže v tomto ohledu nemusím nic řešit.

Díky Bohu mám dlouholetou stabilní práci, ve které jsem spokojený a s finančním zajištěním rodiny v tuto chvíli nemám problém. Paradoxně, v současné situaci jsme na tom finančně tak dobře, jako nikdy předtím. Z čistě pragmatického hlediska, jelikož manželka byla s dětmi doma, je nás za stejné peníze o jednoho méně a nikdy jsme neměli více, než dnes. Byly doby, kdy jsme měli po zaplacení bytu 35 korun na osobu a den na všechno ostatní. Dnes už opravdu nemusm řešit, zda mám koupit dětem na zimu boty nebo bundu, dnes si nemusím vybrat a mohu koupit oboje.

Bydlení máme vyhovující díky vlastnickým vztahům a stanovám bytového družstva mírně komplikované, ale nestěžuji si. Širší rodina mi v rámci možností pomáhá, kdykoliv o pomoc požádám. I tak je můj společenský život je  v tuto chvíli nulový.

V tuto chvíli mne nejvíce trápí emoce – mé i mých dětí. Děsí mě pomyšlení na to, co by bylo, kdyby mne sklátila jen hloupá chřipka na týden, zlámaná noha na dva měsíce nebo nedej Bože něco horšího. Každý večer a každou noc, když  sahnu vedle sebe v posteli  a nikdo tam vedle mne není, se ptám sám sebe, zda zítra budu mít sílu jít dál.

Nad vodou mne drží jen děti, Bůh a naděje, že se jednou, až přijde ten správný čas, objeví někdo, kdo zaplní mezeru v mém životě. Také víra, že ta, co mi byla po dlouhá léta tou nejbližší, je tam, kde je jí dobře.

Jsem křesťan a optimista. Optimistou však nelze být v každé chvíli... V nejtěžích chvílích mi nejvíce  pomohli přátelé z naší církve, kteří se mnou byli několik posledních dní a nocí u manželky v nemocnici a pomohi mi dodržet tu část manželského slibu „a že Tě nikdy neopustím“. Bez nich bych to nedal.  Navíc mi pomohli vyřídit to neuvěřitelné úřední martrium všeho, co bylo potřeba poté udělat a zařídit.


Vše, co jsem prožil a co prožívám, můj názor na ženy nijak nezměnilo. Vždy jsem matky samoživitelky obdivoval, a to už dávno před tím, než jsem se do této pozice sám dostal. Mé kolegyně, které se do práce vrátily po mateřské po dvou dětech, požvauji za odolnější než většinu chlapů a sám pro sebe je označuji jako „nerozbitné“.

A co setkání s policií?
Policie již u nás byla, kdo jste viděl film Smradi nebo četl knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, asi pochopíte proč. Vězte, že ve srovnání se skutečností, zobrazuje film Smradi pohodovou rodinnou idilku. Poučka z přípravy pěstounů, že „přijetím romského dítěte do rodiny se stáváte romskou rodinou“ je hluboce pravdivá.

Žádné komentáře:

Okomentovat