Bylo mi 26,
když jsem potkala o 40 let staršího muže. Já nezkušená, on naopak
s bohatými zkušenostmi. Neměl se mnou moc práce a tak jsme spolu zkusili
žít. Od prvopočátku mi v tom vztahu nebylo dobře…bylo to velmi zvláštní,
ale já nevěděla, jak z toho ven…narodila se nám dcerka Eliška…život tak
nějak všedně a pomalu plynul, neboť jsem se zcela přizpůsobila životním stylem
a tempem partnerovi. Vnímala jsem, že takto to dlouho nepůjde dál. Psal se rok
2008 a já se přes internet poznala s mým druhým partnerem…
Byl pozorný,
citlivý, vnímavý, chápavý, poměrně dobře zajištěný, miloval ELišku a …byl ženatý
se dvěma chlapci ve věku 2 a 4 roky…nehrálo to pro mne velkou roli, neboť měli
rozvod již u soudu a tak jsem předpokládala, že to nezabere ani půl rok…děti
jsem měla ráda, nevadily mi a krom toho jsem si vždy přála velkou rodinu…
Tento muž mi
dal také sílu k odchodu od svého prvního partnera a otce Elišky. Vše bylo
tak snadné a na první pohled krásné a bezstarostné…ovšem zamilované oči vidí
tak málo. Velmi brzy jsem otěhotněla, ale vzhledem k mým zdravotním
problémům, které se mi po porodu rozjely, miminko v 7. Týdnu odešlo. Bylo
to zdrcující a já si nepřála nic jiného, než dát své tělo do kupy a zalepit
toto prázdné a bolavé místo novým těhotenstvím. Klasická medicína mi
nevyhovovala, ani její postupy a metody a tak jsem si zvolila svou vlastní
cestu detoxikací a změnou stravy. Objevila jsem v té době šťávy, půsty a
živou stravu. Cítila jsem se v tomto moc dobře a moje tělo ožívalo. Měla
jsem tolik energie jak už dlouho ne a tak se podařilo i znovu otěhotnět a
donosit. Do této chvíle jsme žili s partnerem odděleně, ale
s příchodem nového miminka jsem zatoužila po společné domácnosti. Opustila
jsem tedy bezpečné zázemí krásného bytu ve vlastnictví sestry a vydala se do
neznáma za mužem, o kterém jsem si myslela, že spolu projdeme ruku v ruce
Životem. Byt sestry se prodal a já se nastěhovala k partnerovi, který žil
50km od mé rodiny. Nepotřebovala jsem se držet rodiny, měla jsem přece tak
úžasného partnera. Už v této fázi jsem si ale najednou povšimla drobných
nesrovnalostí mezi námi. Říkala jsem si, že všude je něco a my přece vše
zvládneme. Situace se ale nadále velmi plíživě a nebezpečně zhoršovala. Partner
zůstával stále ženatý, začalo ubývat peněz a co bylo nejhorší, jeho vztah
k Elišce se rapidně změnil. Jednoho dne ho sesadili z pozice
obchodního ředitele do pozice finančního poradce. Viděla jsem před sebou
v tu chvíli zraněného malého kluka, který věc řešil tím, že se zatvrdil a
trucoval. Nesnažil se o lepší pracovní pozici, ignoroval své povinnosti a
výrazně nám ubylo peněz. Rozjel se kolotoč půjček. Z mé strany samozřejmě,
protože on nic nepotřeboval, nezajímal se, ani se příliš nevyskytoval doma.
S dětmi jsem byla jen já a vše kolem domácnosti řešila zase jen já.
Zpočátku mi velmi pomáhala rodina. I finančně, i jakkoliv jinak. Když ale
viděla, že se situace jen zhoršuje, pomoci ubývalo a já zůstávala na vše sama
pod vlivem člověka, který mnou velmi úspěšně manipuloval, psychicky týral, nesnášel
mou nejstarší dcerku a vždy, když jsem jen zapřemýšlela o odchodu, byla jsem
v momentě zase těhotná. Takto si udržoval mou přítomnost a já se strachem
a absolutně psychicky i fyzicky vyčerpaná, opět nevěděla, jak z toho ven.
Viděla jsem jeho chování k manželce, k matce, viděla jsem jeho
vydírání manželky právě přes děti, viděla utrpení dětí, které toto chování
těžce poškozovalo a absolutně jsem nesnesla pomyšlení, že bych toto dovolila i
u nás. A tak jsem trpěla dál. Narodily se nám 3 děti, kterým jsem věnovala
všechen svůj čas, energii, Lásku, trpělivost a veškeré své dostupné peníze.
Jednoho dne, kdy začal partner uvažovat o dalším dítěti jsem se rozhodla a
natvrdo mu řekla, že odcházím. Reagoval svým způsobem jako již mnohokrát
předtím, aby se ujistil, jak moc to myslím vážně. Odešel na několik dnů
s očekáváním, že se ho budu snažit přivolat zpět telefonováním, zprávami,
na které nikdy nereagoval a až jsem se totálně sypala, vrátil se a dělal jako
by se nic nestalo. Tentokrát mě ale rodiče odvezli. S dětmi, pár věcmi a
Vírou, že se v něm něco pohne a bude se snažit nás získat zpět. Jak naivní
myšlenka…psal se rok 2015…
Nic se
nedělo. Chvíli jsem bydlela u rodičů, ale protože to nešlo dlouhodobě, našla
jsem si pronájem bytu v Brně. Tam také začaly děti chodit do Montessory MŠ
a ZŠ a já se snažila všemožně hledat cestu k přežití. On přestal úplně
chodit do práce a začal nejrůznějšími způsoby vydírat a manipulovat tak, abych
se vrátila a začala ho zase „potřebovat“. Veškeré bytové vybavení, které jsem mu
nastěhovala do bytu ze svého předchozího bydlení zůstalo u něj a on mi jej již
poté nechtěl vydat. Chtěl mít nade mnou moc a je pravdou, že jsem si kolikrát
říkala, že to vzdávám, protože ta existenční, finanční a materiální nejistota
mi způsobila nejednu bezesnou noc. A on se jen usmíval a díval se na to, jak se
topím a všemožně se snažím udržet sebe a své děti nad hladinou. Bylo mu to
absolutně jedno. Chtěl jediné, dostat mě zpět a to jakýmkoliv způsobem.
Nechtěla
jsem věc řešit soudně, věřila jsem, že jsme schopni se domluvit a hledala
nějaká mírová řešení. Bohužel jsem mu na jedno odpoledne zkusila svěřit děti a
od té doby je dva měsíce neviděla ani neslyšela. Nebylo mi to umožněno. Další
metoda vydírání, jak mě dostat zpět. Skrze děti. Hned druhý den jsem podala
návrh na předběžné opatření s tím, že bylo rozhodnuto v můj prospěch
a otec mi měl děti předat. Nestalo se tak a otec si děti, stále v rámci
zákona, ponechal ještě další měsíc a půl. Když se mi po 7 týdnech podařilo
domluvit setkání se svými dětmi ve společnosti sociální pracovnice v domě
jeho rodičů, kde s dětmi přebýval, děti si moc přály odejít se mnou,
plakaly, prosily otce, ale on mi je jen vytrhl z náruče, vyrazil nás i se
sociální pracovnicí z domu a děti někam odnesl. Nestihla jsem si ani
posbírat své věci. Volala se policie, sociální pracovnice, ale nikdo s tím
nemohl nic dělat, protože rozhodnutí nenabylo právní moci. Děti mi opravdu
vrátil až koncem druhého měsíce, co byly pryč. Od té doby se stále snaží mě
vydírat, pronásledovat, nepodporuje mne ani děti, soudně platí 1000,- na dítě.
Bláhově jsem se snažila si k němu najít cestu a tak jeho chování stále
tolerovala. Situaci zneužil natolik, že jsem opět v jiném stavu. Opět to
ale byla z jeho strany jen kalkulace, vypočítavost, aby mě mohl ještě
intenzivněji vydírat, což se děje dodnes. Stále řešíme věc soudně, stále mě
nepodporuje, stále nehodlá nic ve svém životě měnit. Musela jsem rozvázat i
spolupráci s právničkou, protože jsem ji absolutně nezvládala platit. On
právníka stále má, jak na manželský, tak na náš spor. V září nás čeká
další soudní stání. Já tam budu stát sama s miminkem, proti muži, který se
mě snaží úplně zlikvidovat. Snažím se hlavně pracovat sama na sobě, odpoutat se
od člověka, který je velmi zdatný v psychickém týrání a manipulaci a nějak
se znovu postavit na nohy a zároveň nepřijít o děti. Hledám již asi rok
bydlení, nějaký domeček s velikou zahradou, kde bychom se s dětmi
vyřádili. Ale doposud marně. Komerční nájem absolutně již nezvládám platit, ale
bez střechy nad hlavou zůstat nemůžeme. Rodina se víceméně již obrátila zády.
Nevyčítám nikomu nic. Neumí to jinak.
Já, ač
absolutně psychicky i fyzicky vyždímaná, mnohdy bez energie, jiskry a elánu do
Života, neztrácím Víru, že i pro nás je Cesta z této náročné zkoušky
ven…zpět ke Světlu. Chci tedy jen povzbudit všechny, kdo se na své životní
Cestě ztratili, že vždy a ze všeho vede Cesta, i když ji možná v tuto
chvíli nevidíme. Nedostáváme nic, co bychom nezvládli a vše co se nám děje, je
v náš nejlepší prospěch ač to v tu danou chvíli tak nemusí vypadat.
Přeji nám
všem hodně Zdraví, Štěstí a Důvěry v Život a sebe sama.
S Láskou
Zuzka