Klub svobodných matek

Musím se přiznat, že plánů, jak pomoci samoživitelkám, jsem měla a mám mnoho. Horší je to s časem, ale on jednou přijde, tím jsem si jistá.

Kdo to vzal za správný konec a dělá naprosto úžasné věci, je paní Dana. Na Facebooku založila skupinu Klub svobodných matek. Ta má dnes už přes pět tisíc členů. Dále má i fanpage stejného jména a samožřejmě i webovou stránku https://klubsvobodnychmatek.cz/. Je to stránka její neziskové organizace, která se soustřeďuje, jak vido, pomoci samoživitelkám či samoživitelům.

Paní Dana krom této materiální či poradenské činnosti dělá ještě další úžasnou věc: dostává téma samoživitelek do médií. To je potřeba! Spousta lidí  kouká na samoživitelky skrz prsty, určitě jste už někdy slyšeli něco jako: "špatně si vybrala!" nebo "proč by ji měl pomáhat stát, ten jí děti neudělal" a podobné řekla bych výkřiky do tmy, které jsoi odtržené od reality.

Díky Noře Fridrichové a nejen jí vzniklo i podpůrné video:




A nejen to, o tomto důležitém tématu vycházejí i články v mediích.

Já, jakmile to půjde, přiložím ruku k dílu více, zatím občas pošlu nějaké mamince balíček s oblečením. Tyto stránky ručit nebudu, upozorňuji na ně v knížce ke kartám pro koučink a terapii, které jsem dělala po ránech a nocích také jako samoživitelka. Ale moc ráda díky jim budu upozorňovat na paní Danu a její činnost.

Paní Dana je prostě boží!

SAMA S 5 DĚTMI…

Bylo mi 26, když jsem potkala o 40 let staršího muže. Já nezkušená, on naopak s bohatými zkušenostmi. Neměl se mnou moc práce a tak jsme spolu zkusili žít. Od prvopočátku mi v tom vztahu nebylo dobře…bylo to velmi zvláštní, ale já nevěděla, jak z toho ven…narodila se nám dcerka Eliška…život tak nějak všedně a pomalu plynul, neboť jsem se zcela přizpůsobila životním stylem a tempem partnerovi. Vnímala jsem, že takto to dlouho nepůjde dál. Psal se rok 2008 a já se přes internet poznala s mým druhým partnerem…

Byl pozorný, citlivý, vnímavý, chápavý, poměrně dobře zajištěný, miloval ELišku a …byl ženatý se dvěma chlapci ve věku 2 a 4 roky…nehrálo to pro mne velkou roli, neboť měli rozvod již u soudu a tak jsem předpokládala, že to nezabere ani půl rok…děti jsem měla ráda, nevadily mi a krom toho jsem si vždy přála velkou rodinu…

Tento muž mi dal také sílu k odchodu od svého prvního partnera a otce Elišky. Vše bylo tak snadné a na první pohled krásné a bezstarostné…ovšem zamilované oči vidí tak málo. Velmi brzy jsem otěhotněla, ale vzhledem k mým zdravotním problémům, které se mi po porodu rozjely, miminko v 7. Týdnu odešlo. Bylo to zdrcující a já si nepřála nic jiného, než dát své tělo do kupy a zalepit toto prázdné a bolavé místo novým těhotenstvím. Klasická medicína mi nevyhovovala, ani její postupy a metody a tak jsem si zvolila svou vlastní cestu detoxikací a změnou stravy. Objevila jsem v té době šťávy, půsty a živou stravu. Cítila jsem se v tomto moc dobře a moje tělo ožívalo. Měla jsem tolik energie jak už dlouho ne a tak se podařilo i znovu otěhotnět a donosit. Do této chvíle jsme žili s partnerem odděleně, ale s příchodem nového miminka jsem zatoužila po společné domácnosti. Opustila jsem tedy bezpečné zázemí krásného bytu ve vlastnictví sestry a vydala se do neznáma za mužem, o kterém jsem si myslela, že spolu projdeme ruku v ruce Životem. Byt sestry se prodal a já se nastěhovala k partnerovi, který žil 50km od mé rodiny. Nepotřebovala jsem se držet rodiny, měla jsem přece tak úžasného partnera. Už v této fázi jsem si ale najednou povšimla drobných nesrovnalostí mezi námi. Říkala jsem si, že všude je něco a my přece vše zvládneme. Situace se ale nadále velmi plíživě a nebezpečně zhoršovala. Partner zůstával stále ženatý, začalo ubývat peněz a co bylo nejhorší, jeho vztah k Elišce se rapidně změnil. Jednoho dne ho sesadili z pozice obchodního ředitele do pozice finančního poradce. Viděla jsem před sebou v tu chvíli zraněného malého kluka, který věc řešil tím, že se zatvrdil a trucoval. Nesnažil se o lepší pracovní pozici, ignoroval své povinnosti a výrazně nám ubylo peněz. Rozjel se kolotoč půjček. Z mé strany samozřejmě, protože on nic nepotřeboval, nezajímal se, ani se příliš nevyskytoval doma. S dětmi jsem byla jen já a vše kolem domácnosti řešila zase jen já. Zpočátku mi velmi pomáhala rodina. I finančně, i jakkoliv jinak. Když ale viděla, že se situace jen zhoršuje, pomoci ubývalo a já zůstávala na vše sama pod vlivem člověka, který mnou velmi úspěšně manipuloval, psychicky týral, nesnášel mou nejstarší dcerku a vždy, když jsem jen zapřemýšlela o odchodu, byla jsem v momentě zase těhotná. Takto si udržoval mou přítomnost a já se strachem a absolutně psychicky i fyzicky vyčerpaná, opět nevěděla, jak z toho ven. Viděla jsem jeho chování k manželce, k matce, viděla jsem jeho vydírání manželky právě přes děti, viděla utrpení dětí, které toto chování těžce poškozovalo a absolutně jsem nesnesla pomyšlení, že bych toto dovolila i u nás. A tak jsem trpěla dál. Narodily se nám 3 děti, kterým jsem věnovala všechen svůj čas, energii, Lásku, trpělivost a veškeré své dostupné peníze. Jednoho dne, kdy začal partner uvažovat o dalším dítěti jsem se rozhodla a natvrdo mu řekla, že odcházím. Reagoval svým způsobem jako již mnohokrát předtím, aby se ujistil, jak moc to myslím vážně. Odešel na několik dnů s očekáváním, že se ho budu snažit přivolat zpět telefonováním, zprávami, na které nikdy nereagoval a až jsem se totálně sypala, vrátil se a dělal jako by se nic nestalo. Tentokrát mě ale rodiče odvezli. S dětmi, pár věcmi a Vírou, že se v něm něco pohne a bude se snažit nás získat zpět. Jak naivní myšlenka…psal se rok 2015…

Nic se nedělo. Chvíli jsem bydlela u rodičů, ale protože to nešlo dlouhodobě, našla jsem si pronájem bytu v Brně. Tam také začaly děti chodit do Montessory MŠ a ZŠ a já se snažila všemožně hledat cestu k přežití. On přestal úplně chodit do práce a začal nejrůznějšími způsoby vydírat a manipulovat tak, abych se vrátila a začala ho zase „potřebovat“. Veškeré bytové vybavení, které jsem mu nastěhovala do bytu ze svého předchozího bydlení zůstalo u něj a on mi jej již poté nechtěl vydat. Chtěl mít nade mnou moc a je pravdou, že jsem si kolikrát říkala, že to vzdávám, protože ta existenční, finanční a materiální nejistota mi způsobila nejednu bezesnou noc. A on se jen usmíval a díval se na to, jak se topím a všemožně se snažím udržet sebe a své děti nad hladinou. Bylo mu to absolutně jedno. Chtěl jediné, dostat mě zpět a to jakýmkoliv způsobem.

Nechtěla jsem věc řešit soudně, věřila jsem, že jsme schopni se domluvit a hledala nějaká mírová řešení. Bohužel jsem mu na jedno odpoledne zkusila svěřit děti a od té doby je dva měsíce neviděla ani neslyšela. Nebylo mi to umožněno. Další metoda vydírání, jak mě dostat zpět. Skrze děti. Hned druhý den jsem podala návrh na předběžné opatření s tím, že bylo rozhodnuto v můj prospěch a otec mi měl děti předat. Nestalo se tak a otec si děti, stále v rámci zákona, ponechal ještě další měsíc a půl. Když se mi po 7 týdnech podařilo domluvit setkání se svými dětmi ve společnosti sociální pracovnice v domě jeho rodičů, kde s dětmi přebýval, děti si moc přály odejít se mnou, plakaly, prosily otce, ale on mi je jen vytrhl z náruče, vyrazil nás i se sociální pracovnicí z domu a děti někam odnesl. Nestihla jsem si ani posbírat své věci. Volala se policie, sociální pracovnice, ale nikdo s tím nemohl nic dělat, protože rozhodnutí nenabylo právní moci. Děti mi opravdu vrátil až koncem druhého měsíce, co byly pryč. Od té doby se stále snaží mě vydírat, pronásledovat, nepodporuje mne ani děti, soudně platí 1000,- na dítě. Bláhově jsem se snažila si k němu najít cestu a tak jeho chování stále tolerovala. Situaci zneužil natolik, že jsem opět v jiném stavu. Opět to ale byla z jeho strany jen kalkulace, vypočítavost, aby mě mohl ještě intenzivněji vydírat, což se děje dodnes. Stále řešíme věc soudně, stále mě nepodporuje, stále nehodlá nic ve svém životě měnit. Musela jsem rozvázat i spolupráci s právničkou, protože jsem ji absolutně nezvládala platit. On právníka stále má, jak na manželský, tak na náš spor. V září nás čeká další soudní stání. Já tam budu stát sama s miminkem, proti muži, který se mě snaží úplně zlikvidovat. Snažím se hlavně pracovat sama na sobě, odpoutat se od člověka, který je velmi zdatný v psychickém týrání a manipulaci a nějak se znovu postavit na nohy a zároveň nepřijít o děti. Hledám již asi rok bydlení, nějaký domeček s velikou zahradou, kde bychom se s dětmi vyřádili. Ale doposud marně. Komerční nájem absolutně již nezvládám platit, ale bez střechy nad hlavou zůstat nemůžeme. Rodina se víceméně již obrátila zády. Nevyčítám nikomu nic. Neumí to jinak.

Já, ač absolutně psychicky i fyzicky vyždímaná, mnohdy bez energie, jiskry a elánu do Života, neztrácím Víru, že i pro nás je Cesta z této náročné zkoušky ven…zpět ke Světlu. Chci tedy jen povzbudit všechny, kdo se na své životní Cestě ztratili, že vždy a ze všeho vede Cesta, i když ji možná v tuto chvíli nevidíme. Nedostáváme nic, co bychom nezvládli a vše co se nám děje, je v náš nejlepší prospěch ač to v tu danou chvíli tak nemusí vypadat.

Přeji nám všem hodně Zdraví, Štěstí a Důvěry v Život a sebe sama.

S Láskou

Zuzka

Netradiční kariérní vzory mění norskou společnost

Existují čistě ženské a mužské profese? Jakou roli hraje toto onálepkování při volbě povolání? Jak se měří hodnota práce? Přesně takové otázky si teď kladou Norové.

Ženy v armádě a muži ve školkách může někomu znít jako zpráva ze žánru sci-fi. Ne tak v Norsku. Dlouhodobě se zde snaží stírat rozdíly mezi uplatněním žen a mužů ve společnosti. A výsledky mají značné. Ovšem z jejich pohledu stále neuspokojivé. To potvrdila i Goro Ree-Lindstadová,ředitelka Centra pro rovnost (Likestilling Senteret) sídlícím v Hamaru, městě vzdáleném hodinu cesty vlakem z Osla.

Snahou norské vlády, která Centrum finančně podporuje, je zdolat všechny stereotypy, jak jsou obě pohlaví navzájem odlišná nejen v souvislosti s kariérou. Většina moderního světa se dnes shodne na tom, že žena nepatří jen do kuchyně nebo k dětem a kromě starosti o domácnost má právo na vlastní kariéru a realizaci. To ale zdaleka nestačí.

Ree-Lindstadovou trápí například to, proč stále holčička znamená automaticky růžovou barvu a chlapec modrou? Proč učitelé v předškolních zařízeních oslovují děvčátka princezno, miláčku a dalšími zdrobnělinami a chlapce jménem? Proč v dětských knížkách je z deseti jen jedna s hlavní dívčí hrdinkou a v ostatních kralují už jen kluci?

Tenhle odlišný přístup k dívkám a chlapcům se do děti a především jejich volby povolání celoživotně otiskne. Začíná to tím, že dáváme holčičkám panenky a chlapcům autíčka. Pokračuje přes výběr školy a oboru, a končí to tak, že ženy okupují typicky ženská zaměstnání, zatímco muži zase ta typicky mužská. “Je to ale pro společnost přínos?”, ptá se Lindstadová, a vzápětí si odpovídá, že ne. A to je právě úkolem Centra pro rovnost: měnit nastavené tradiční genderové vzorce.

Přechod k norskému modelu rovných příležitostí bude v ČR ještě chvíli trvat. Česká delegace neziskových organizací v Hamaru.

Otcové v Norsku péči o děti zvládají díky 12týdenní otcovské dovolené.

Ptám sám sebe, zda zítra budu mít sílu jít dál

Nejen samomatky, ale i samootcové jsou mezi námi. A jeden z nich se rozhodl svěřit se svým příběhem. A jak uvidíte, rozhodně i samotné sepsání příběhu nebylo nic jednoduchého…

Ve šťastném manželství jsem prožil něco málo přes 18 let. V jeho posledním roce pravděpodobně nebyl den, kdy by se mi nepřipomínal text manželského slibu „...slibuji, že...ve zdraví i nemoci ... a že Tě nikdy neopustím ... k tomu mi dopomáhej Bůh“ Po dlouhém, rok trvajícím boji se zákeřnou chorobou, jsem zůstal s dětmi sám.

Je mi 45 let, mám tři děti ve věku 14, 11 a 9 let, nejmladší z nich mám v pěstounské péči.  Všechny děti jsou již ve školním věku a zároveň ve věku, pro který je ještě k dispozici školní družina nebo jsou samostatné, takže v tomto ohledu nemusím nic řešit.

Díky Bohu mám dlouholetou stabilní práci, ve které jsem spokojený a s finančním zajištěním rodiny v tuto chvíli nemám problém. Paradoxně, v současné situaci jsme na tom finančně tak dobře, jako nikdy předtím. Z čistě pragmatického hlediska, jelikož manželka byla s dětmi doma, je nás za stejné peníze o jednoho méně a nikdy jsme neměli více, než dnes. Byly doby, kdy jsme měli po zaplacení bytu 35 korun na osobu a den na všechno ostatní. Dnes už opravdu nemusm řešit, zda mám koupit dětem na zimu boty nebo bundu, dnes si nemusím vybrat a mohu koupit oboje.

Bydlení máme vyhovující díky vlastnickým vztahům a stanovám bytového družstva mírně komplikované, ale nestěžuji si. Širší rodina mi v rámci možností pomáhá, kdykoliv o pomoc požádám. I tak je můj společenský život je  v tuto chvíli nulový.

V tuto chvíli mne nejvíce trápí emoce – mé i mých dětí. Děsí mě pomyšlení na to, co by bylo, kdyby mne sklátila jen hloupá chřipka na týden, zlámaná noha na dva měsíce nebo nedej Bože něco horšího. Každý večer a každou noc, když  sahnu vedle sebe v posteli  a nikdo tam vedle mne není, se ptám sám sebe, zda zítra budu mít sílu jít dál.

Nad vodou mne drží jen děti, Bůh a naděje, že se jednou, až přijde ten správný čas, objeví někdo, kdo zaplní mezeru v mém životě. Také víra, že ta, co mi byla po dlouhá léta tou nejbližší, je tam, kde je jí dobře.

Jsem křesťan a optimista. Optimistou však nelze být v každé chvíli... V nejtěžích chvílích mi nejvíce  pomohli přátelé z naší církve, kteří se mnou byli několik posledních dní a nocí u manželky v nemocnici a pomohi mi dodržet tu část manželského slibu „a že Tě nikdy neopustím“. Bez nich bych to nedal.  Navíc mi pomohli vyřídit to neuvěřitelné úřední martrium všeho, co bylo potřeba poté udělat a zařídit.

Vše, co jsem prožil a co prožívám, můj názor na ženy nijak nezměnilo. Vždy jsem matky samoživitelky obdivoval, a to už dávno před tím, než jsem se do této pozice sám dostal. Mé kolegyně, které se do práce vrátily po mateřské po dvou dětech, požvauji za odolnější než většinu chlapů a sám pro sebe je označuji jako „nerozbitné“.

A co setkání s policií?

Policie již u nás byla, kdo jste viděl film Smradi nebo četl knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, asi pochopíte proč. Vězte, že ve srovnání se skutečností, zobrazuje film Smradi pohodovou rodinnou idilku. Poučka z přípravy pěstounů, že „přijetím romského dítěte do rodiny se stáváte romskou rodinou“ je hluboce pravdivá.

Nakonec mě kopl do břicha

Jelikož jsem nebyla nejspíš první a ani, bohužel, poslední...chtěla bych se podělit o svůj příběh. Začalo to vše v půlce září 2010, kdy jsem zjistila, že čekám miminko. Chyběl mi měsíc do 18. narozenin, v první chvíli, kdy se objevily ty dva růžový proužky, jsem věděla, že ať se děje co se děje, svoje miminko nedám pryč.

Měla jsem strach jak to vezmou doma a nejhorší bylo jak s tím začít. Nebo jsem si myslela že to je to nejhorší co mě čeká.  Měla jsem přítele. Já do něj byla zamilovaná, on byl o 3 roky starší než já, pracoval jako automechanik. Když jednoho přijel a já se mu chystala říct, že čekám miminko..

Seděli jsme v autě, já nervózní z jeho reakce, on vyloženě otrávený, že musel přijet a ze mě vypadlo : ,,Jirko, já čekám miminko. Budeme rodina."

A jeho reakce? Nejdřív na mě začal křičet, že jestli si myslím, že se bude o nás starat, tak ať na to rychle zapomenu. Že pro něj nejsem nic víc než občasná milenka a že nejsem jediná, který nakecal, že mě miluje. Nakonec mě kopl do břicha až jsem vypadla z auta. 

Když jsem doma řekla, že čekám miminko, tak naši to vzali úplně v pohodě. Což jsem fakt nečekala.  On se nikdy neozval, neukázal.  Moje maminka se mnou chodila na ultrazvuky, později na ozvy srdce a vlastně všechny důležité momenty se mnou prožila moje maminka a můj táta. To naši mě vezli do porodnice a oni nás vezli domů, kde malá vyrůstá do dnes.  Ze začátku mě hrozně trápilo, když jsem viděla mé kamarádky, které čekali miminko a jejich partneři jim pomáhali a byli tu pro ně. Postupem času jsem zjistila, že jí nic nechybí. Má rodinu, která jí miluje a dělá pro ní první poslední.

 Není jednoduché být mámou a tátou v jedné osobě. 

Naštěstí má Vanesska dědečka, který jí vynahrazuje tátu a malá ho miluje a občas mu i říká ,,tatínku".  Jeho jsem ani neuvedla do rodného listu. Vím, že přicházím o peníze, ale raději budu bez peněz než aby on měl nárok na mou milovanou, teď už 4 letou, dcerunku.  Určitě podobnou situaci zažilo spousty mladých holek a já chci aby lidi věděli, že

když má mladá holka dítě bez otce, tak by na nás nikdo neměl koukat jako s prominutím na děvky co místo soulože měly raději chodit do školy.

 Není to lehké ale když se podíváte na své dítě, zapomenete na všechny starosti. To že dítě nemá otce, není jeho chyba. Je to chyba chlapa, který utekl od povinností.  

A lidem kteří nás odsuzují bych chtěla vzkázat, že je hloupost odsuzovat někoho kvůli něčemu co nikdy nezažil. Vy kteří máte úplné rodiny, nikdy po nocích nebrečíte kvůli tomu, že nevíte co říct svému dítěti až se Vás jednou zeptá: ,, Mami a proč já nemam tátu a děti ve školce/škole ho mají?" To většina z nás zná velice dobře a my jenom chceme co nejmíň ublížit našim dětem, protože víme, že cokoliv řekneme, to jim stejně ublíží.

Nejsem feministka ale chlapi co se neumí postavit k problému jako chlapi, nejsou nic víc než nuly.

A.

Naše příběhy - na co se ptám

Občas se setkávám s tím, že někdo samoživitelky odsuzuje. Muž samoživitel zpravidla sklidí obdiv, jak to všechno zvládá, u žen se zase automaticky předpokládá, že to nezvládla, že si špatně vybrala, že to je její chyba.

A ano, jsou i lidé, kteří samoživitelky obdivují a já jsem jeden z nich.

Nicméně říkala jsem si, že nejlepší způsob, jak nechat dát nahlédnout pod pokličku skupině první, je zvweřejnit naše příběhy, nebo jejich části.

Co z nich vyplývá?

ČLOVĚK NEMÁ NIKDY NIC JISTÉHO! 

Všechno může vypadat naprosto v pořádku a zítra je vše naopak.. ale toto se může stát každému a v jakékoliv oblasti, nemusí jít "jen" o rodinu.


Pro psaní příběhů jsem vytvořila pár bodů - každá si samozřejmě mohla  a může vybrat ty, ke kterým se chce vyjídřit. Nějaké příběhy v emailu mám, postupně budu - anonymně - zveřejňovat a kdo se chce svěřit, je vítán. Email taucovazu @ gmail.com.

Zde jsou ty body:

1) jak se stalo, že jste sama (fakt nemusí být, jak kdo chce)
2) kolik vám je, kolik máte dětí, jak staré (taky může být cca – je mi přes 40, dětem je do tří let)
3) platí partner? Ano – ne, pokud ne, jak to řešíte
4) máte práci? Brigádu? podnikáte?
5) máte školku?
6) máte dost peněz? jak to řešíte
7) pomáhá rodina?
8) jak bydlíte?
9) co vás nejvíc trápí?
10) co vás drží nad vodou?
11) co by vám nejvíc pomohlo
12) jaký je váš “světonázor” – optimista, pesimista, jste oběť, atp.
13] udělala jste někdy něco, na co nejste pyšná?
14) jak řešíte hlídání? co váš společenský život?
15) co muži, co si o nich myslíte? Mění se to?
16) řešila jste někdy něco s policií?

Kurz Nové šance pro samoživitele - na třech místa v ČR a ZDARMA

Aperio, společnost pro zdravé rodičovství, otevře po novém roce kurz Nové šance. Pět víkendů s ostatními samoživitelkami a samoživitely můžete strávit ve třech místech ČR - v Praze, Olomouci a Žatci, A ano -  je zajištěno nejen hlídání dětí, ale ubytování  - obojí zdarma - či příspěvek na dopravu.
To zní krásně, že?


Co se v kurzu naučíte:

• Jak uspět při hledání práce
• Jak být co nejlepší mámou nebo tátou
• Jak zvládat stres
• Jak najít a využít své silné stránky
• Na co mám právo
• Jak se postarat o sebe, abych všechno zvládla (nebo zvládl)

Více informací  o kurzu a přihlašovací formulář nalezente ZDE - na stránkách Aperia.